SMS soutěže o ceny
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Egypt je prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 drží Národní demokratická strana. Současným prezidentem je Muhammad Husní Mubarak (od 1981). Do 454 členného parlamentu se volí jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím je Muslimské bratrstvo. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
Podnebí Egypta se mění od severu k jihu. Sever je chladnější, na jihu jsou větší výkyvy teplot. Egypt je jednou z nejteplejších a nejsušších zemí světa, na některých místech neprší několik let. Tato země má přes 300 dní slunečního svitu, zimy jsou mírné, léta velmi horká, v poušti se za extrémních podmínek teploty pohybují ve stínu kolem 50 °C, slunce je vražedné. V letoviscích je lépe díky větru a moři. Rozhodně se nedoporučuje podnikat výlety ať už do trochu mírnějšího klima Káhiry, či vražedného v Asuánu. Asuán leží přímo na obratníku raka, kde je v létě nejtepleji a slunce kolmo. Na letišti otevřenému větru naměříme kolem 45 °C, v rozžhavených ulicích je ale takové vedro, že se to absolutně nedoporučuje. Vlhkost je zde jen kolem 10%, když se uváží, že v České republice je vlhkost 30-40%, zdá se nám, že je sucho a stačí, aby bylo 28 ve stínu a už kolabujeme. Asuánu se vyrovná už jen pár destinací (Dubaj, kde je naopak druhý extrém, až 80-90% vlhkost, Baghdád, Kuwait). Podnebí Egypta je jednoduše extrémní, na což Evropané nejsou absolutně zvyklí. Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. Kr. ke vzniku jednoho z prvních států na světě. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé.
Pro milovníky divoké a exotické přírody a dobrodruhy pak Tunisko představuje úplný ráj. Výlety na velbloudech do pouště, projížďky džípem, skalnaté masívy pohoří Atlas, horské oázy se zelení palmových listů, solná jezera, atd. Většina těchto zajímavých míst se ale nachází až více ve vnitrozemí. Bude proto potřeba se za nimi vydat.
Země leží ve směru poledníků. Znamená to, že počasí v Tunisku může být velice kolísavé s velkými výraznými rozdíly teplot mezi nocí a dnem. Na severu jsou změny v teplotách méně drastické než na jihu, kde se rozkládá Sahara. Tam se teploty přes den mohou vyšplhat až ke 40°C a noční se blížit k bodu mrazu nebo jej i překročit. Naleznete v nich jak starobylé čtvrti plné zajímavých staveb, opevněných klášterů, pevností, mešit nebo starověkých hradeb, ale také moderní turistická střediska s obchody, restauracemi, luxusními hotely nebo rybími trhy. V těchto městech budete mít výbornou příležitost poznat zvyky tamních obyvatel a poznat všechny skupiny a vrstvy tuniské populace. Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé.
Francie je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie (EU). Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, a také jednou z osmi uznaných nukleárních mocností. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální supervelmocí.
Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lothraringii ve středu. Z Východní Franské Říše se stala Svatá říše římská (dnešní Německo), západní část dala vzniknout dnešní Francii.
Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Původně zde byly čtyři kmeny : Keltové (Gálie a Bretaň), Aqkvitánci (Baskicko), Latinici a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďaná a Vikingové). Tyto kmeny se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě jedna vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, Židé z Východní Evropy a Maghrebu, Arabové, Berbeři, Černoši z Afriky a Číňané. Je odhadováno, že 40% francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou).
Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je hlavní část legislativy. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.
Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. V období mezi léty 1945-1993 měla Itálie 52 vlád. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství (později EU), v současné době je jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí Evropy a světa. Hlavním městem je od roku 1871 Řím. Předtím to byl po sjednocení Itálie v roce 1861 Turín a od roku 1865 ho nahradila Florencie.
Itálie je turisty nejnavštěvovanější stát světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. Turismus zde přitom tvoří asi 12% HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d’Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (43). S téměř 60 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Hustota zalidnění je průměrná (190 obyv./km²). Přirozený přírůstek je v současnosti mírně stagnující. Střední délka života je u žen 80,5 a u mužů 74,1 let. Itálie má čtvrtou nejstarší populaci na světě.
Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrova Cornwallu. Velkou Británii (resp. celé království) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy (např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova). Spojené království Velké Británie a Severního Irska (označované nepřesně Velká Británie, Británie nebo Anglie) je ostrovní stát přiléhající k severozápadu kontinentální Evropy. Zahrnuje ostrov Velkou Británii a severovýchodní část ostrova Irsko, kde hraničí s Irskou republikou.
Spojené království tvoří čtyři země (anglicky constituent country) – Anglie, Severní Irsko, Skotsko a Wales. S výjimkou Anglie, která je spravována přímo centrálními institucemi Spojeného království, se ostatní tři země těší různé míře autonomie. Mimo Anglii, která má velice komplikovaný čtyřstupňový systém správního členění, mají ostatní tři země podstatně jednodušší dvoustupňový systém. Anglie zahrnuje centrální a jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie a několik přilehlých ostrovů, z nichž největší je ostrov Wight. Na severu hraničí se Skotskem, na západě s Walesem. Je blíž kontinentální Evropě než kterákoliv jiná část Británie. Od Francie ji odděluje jen 38 km široká mořská úžina.
Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna je volena na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky a každá provincie zde má své 4 zástupce. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.
Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna je volena na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky a každá provincie zde má své 4 zástupce. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.
K 1. lednu 2008 obývalo Španělsko 46 063 511 obyvatel; průměrná hustota zalidnění činila 91,2 obyvatele na km², což je mírně pod průměrem EU. Rozložení obyvatelstva je silně nerovnoměrné: zatímco pobřežní oblasti a ostrovy jsou velmi hustě zalidněné, centrální Španělsko je téměř pusté (kastilská provincie Soria má pouze 9 obyv./km²), trpící dlouhodobým stárnutím obyvatelstva a jeho odchodem zejména do Madridu, v jehož aglomeraci žije 14 % obyvatel země.
Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520-1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614 a židů v roce 1492.
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
Česká komunita v Chorvatsku je nejpočetnější českou krajanskou skupinou v jihovýchodní Evropě. Tato menšina sídlí zejména v okolí města Daruvar. Počet příslušníků hlásící se k české menšině však neustále klesá - zatímco v roce 1931 žilo v Chorvatsku 45 715 Čechů, krátce po válce v roce 1948 to bylo už jen 28 991 osob a během posledního sčítání lidu v roce 2001 se k české národnosti přihlásilo pouhých 10 510 lidí.
Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 10 000 USD nižší, než v České republice. V dobách Jugoslávie, patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic. Ekonomika země velice silně utrpěla v letech 1991-95, kdy probíhala první balkánská válka, které bylo chorvatsko aktivním účastníkem. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic, které přitáhly zejména země Střední Evropy.
Dále pak k Chorvatsku patří ještě původně uherské oblasti Mezimuří a jižní části Baranje. Znaky hlavních zemí jsou vyobrazeny i ve složeném znaku dnešního Chorvatska, který obsahuje kromě chorvatského šachovnicového štítu též znaky Slavonie (kuna), Dalmácie (tři korunované lví hlavy), Istrie (koza), Dubrovníku (barevné pruhy) a Středního Chorvatska (půlměsíc s hvězdou).
Řecko je tržně orientovaná ekonomika se silným veřejným sektorem. Cestovní ruch je velmi důležitý, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registrovaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4 % jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů.
Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.
Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Býv. jugosl. republika Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Iónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.